Ticho, které nebolí: jak se podívat na svůj den
Když se po všech těch pokusech o ztišení, o kterých jsem psal v předchozích dvou článcích, konečně rozhodnu vstoupit do ticha doopravdy, stane se zajímavá věc: nejdřív si odpočinu. Dobře. Možná si i zdřímnu. Ale co pak? Co má člověk dělat, když najednou nemá dělat vlastně nic?
Možná proto máme z delšího pobytu v tichu obavy. Jsme zvyklí být v pohybu, mít úkol, mít odpověď. A tak si v tichu rychle hledáme náhradní program – čtení, zapisování, přemýšlení. Jenže to všechno je pořád práce. A práce bere sílu.
Skutečné ticho je jiné. Není to úkol. Je to prostor, kde se můžeme nadechnout. Ale jak se do něj vstupuje?
V běžném životě se naše mysl pohybuje hlavně mezi včera a zítřkem. Pořád něco zpracováváme, pořád se na něco připravujeme. Ticho nás zve jinam – do jediného momentu, který opravdu máme: přítomnosti. Kdyby nebylo přítomnosti, minulost ani budoucnost by neměly kde existovat.
A tak jedna z cest do ticha je prostě být teď. Jen na chvíli. Jen v tomto nádechu.
Druhá cesta, která není vyčerpávající a může přinést úlevu, je podívat se jemně do minulosti – maximálně 24 hodin zpět. Bez analyzování, bez znovuprožívání, jen jako krátký film. Nechat obrazy plynout a pouštět je dál, jako papírek unášený vodou. Tak se o sobě něco dovídám. Jdu do hloubky. Uvolňuji tíhu. A nechávám prostor pro radost.
Jak to udělat konkrétně?
Potřebuji deset až patnáct minut ticha a samoty pro sebe. Je dobré si dát minutu na zklidnění a nic nedělat. Jen dýchat. Můžu si uvědomit, že cítím, jak na něčem sedím. Vnímám dech. To mě zklidní a pomůže mi to vytrvat v přítomnosti.
Věřící si může také uvědomit, že to je právě ta chvíle, kdy můžu být s Bohem. Protože on je také přítomný. Můžu tak vstoupit do komunikace s Bohem.
Jako první se mohu podívat na to, za co jsem za uplynulý den vděčný. Jen se podívat na ty situace. A když si jich všimnu, tak v duchu či nahlas poděkovat.
Je dobré si uvědomit, že mým cílem není se trápit. Ale dívat se.
Projdu si celý den hodinu po hodině a jen pozoruji, co se dělo. Můžu sledovat, jaké pocity to doprovází.
Je zde něco, co jsem promeškal? Nebo jsem jednal tak, jak nechci, nebo cítím výčitku? Můžu poprosit o odpuštění.
A co zítra? Je něco, na co bych se měl opravdu připravit? Mohu s tou otázkou být a pozorovat, co vidím. Mohu pak poprosit Boha, aby v té situaci byl se mnou a podpořil mě.
A je to. Jak se cítíte? Dávalo by smysl věnovat takovému duchovnímu zamyšlení čas každý večer, nebo ráno?
