Bůh a moje emoce — jde to vůbec dohromady?
Někdy se tváříme, že jsme v pohodě, i když uvnitř to vře. Ne proto, že bychom chtěli lhát. Ale protože jsme se to tak nějak naučili. Doma se o emocích moc nemluvilo. Ve škole to bylo spíš na ostudu. A v některých církevních prostředích se tvářili, že „správný křesťan“ je vždycky vyrovnaný a klidný. Ale co když nejsme?
Emoce nejsou slabost. Ani překážka na cestě víry. Jsou součástí toho, kým jsme. Bible je plná příběhů lidí, kteří se báli, plakali, naštvali se, nebo se radovali. Dokonce i Ježíš — ten, o kom křesťané věří, že byl Božím Synem — se rozplakal, rozhněval, cítil smutek a osamění.
Není snadné rozlišit, kdy nás emoce vedou k pravdě, a kdy nás stahují do temnoty. Ale první krok je nezapírat je.
„Vylij své srdce před ním,“
píše se v jednom z žalmů (Žalm 62,9).To není slabost. To je důvěra.
Znamená to, že máme na každého vychrlit, co nás zrovna napadne? Ne. Autenticita neznamená nekontrolovaný výbuch. Znamená to být pravdivý — před sebou, před Bohem, a postupně i před druhými. Někdy je potřeba se na tu pravdu vůbec odvážit podívat. Přiznat si: Ano, něco mě bolí. Něco mě štve. Něčeho se bojím. A to není konec víry. To může být její začátek.
Víra není náplast, která všechno hned spraví. Je to spíš vztah, ve kterém se učíme být sami sebou — i se svými emocemi. A zjišťujeme, že i když jsme zranitelní, jsme přijímaní. To nám může dát odvahu. Protože nejsme sami.
Co dál?
Máte pocit, že by vám pomohl někdo, kdo vás vyslechne a nebude vás soudit? Nabízíme možnost osobního online průvodce, který je tu pro vás. Ne proto, že má všechny odpovědi. Ale protože ví, že každá otázka stojí za to.
