Láska, která není jednoduchá
Byl někdo, na kom Vám záleželo více než na čemkoli jiném? A právě s tímto člověkem jste zažili některé z nejtěžších chvil svého života. Je tohle láska?
Blízkost a bolest chodí spolu. Což nemusí být vyloženě špatně. Spíš jde o to, že to, na čem nám hodně záleží má nad námi moc a jsme i více zranitelní.
💬 Napadá vás konkrétní vztah, který je pro vás nyní náročný?
Na planetě Malého prince roste růže. Krásná, jedinečná a zároveň náročná, rozmarná, někdy dokonce krutá. Malý princ ji miluje. Stará se o ni, ale nerozumí jí.
Růže Malého prince mluví jinak, než jak on přemýšlí. Malý princ se v tom nedokáže zorientovat. A tak odejde od své růže pryč.
Po čase se však probereme a vidíme skutečnost. Ten člověk má zvyky, které nás dráždí. Říká slova, která nás zraňují. Mlčí ve chvíli, kdy ho potřebujeme slyšet.
Je tohle ještě ta samá osoba?
Je. Jen ji teď začínáme vidět celou.
✍️ Zkuste si v duchu (nebo klidně na papír) dopsat:
„Na tom člověku mi vadí… A přesto na něm oceňuji…“
Být v blízkém vztahu znamená také být viděn. To nás může hřát a někdy i děsit. Protože ten, kdo nás vidí, nás také může odmítnout, zranit a odejít.
Tak se učíme chránit. Trochu se schováme. Ukážeme tolik, kolik je bezpečné a zbytek zůstane za oponou. Jenže co je za opnou nelze opravdu milovat.
💬 Jakým způsobem se ve vztazích chráníte vy?
Dávkuji, co o sobě pustím ven. Už to dělám automaticky, jako by část mě znala hranice, za kterými není bezpečno.
Někdy se stane, že s člověkem mluvím upřímně, ale o těch nejdůležitějších věcech přesto mlčím. Nevím, jak by to přijal.
Být viděn naplno je jiné než být viděn zpovzdálí. To druhé je bezpečnější. Ale něco tomu chybí.
Je ve Vašem životě někdo, před kým se úplně neskrýváte? Jak se dostal do Vašeho života?
Když budu dost pozorný, připravený a dost opatrný, nic mě nezaskočí. Umím vztah řídit, když jsem o krok napřed.
Někdy se stane, že přemýšlím o tom, co druhý cítí, co řekne, jak to dopadne, dřív než se cokoliv stane. Vyčerpává mě to, ale přestat nechci.
Spontánnost ve vztahu je pro nás náročná. Nepředvídatelnost nás bolí způsobem, na který si nechceme zvykat.
Vzpomenete si na chvíli, kdy jste ve vztahu pustili kontrolu? Co se stalo?
Umím odejít dřív, než by mě to opravdu zasáhlo. Odejdu fyzicky, nebo jen vnitřně, jako by část mě odešla, zatímco zbytek ještě zůstal.
Někdy jsem přítomný tělem, ale ne myslí. Trochu za opnou, někde stranou. Je to moje pojistka pro případ, že by to přestalo fungovat.
Být napůl přítomen je bezpečnější než být plně tam, protože nás naplno zasáhne, když se něco pokazí.
Byl pro Vás někdy odchod vlastně úleva, a zároveň něco, co Vás mrzelo?
Můj způsob ochrany se nedá tak snadno pojmenovat. Nebo se mění, záleží na člověku, na situaci, na tom, jak moc mi na něm záleží.
Někdy se stane, že se chráníme způsoby, které sami ani nevidíme. Staly se tak přirozenými, že je přestaneme vnímat jako ochranu.
Možná to znáte: pocit, že jste ve vztazích „nějak jiný" než ostatní a nejste si jistí, jestli je to tak správně.
Co děláte, když se ve vztahu začnete cítit zranitelně?
Vztahy nás mohou bolet víc než skoro cokoli jiného. Ztráta práce či nemoci jsou těžké. Ale rozpad vztahu, nebo samota uvnitř vztahu, bolí víc.
Proč nás druhý člověk dokáže zasáhnout tak hluboko?
Potřebujeme být milovaní. Není to jen naše soukromé přání. Lásku potřebujeme k životu. I když nás naše láska zranila, nedokážeme se odnaučit milovat a toužit po ní.
Ani tohle není, myslím, náhoda. Jako by nás někdo stvořil pro spojení.