Rok co rok utíkám do ticha. A zjistím, že si ho nesu v sobě.
Jezdím každý rok do ticha, abych zjistil, že mám v sobě spousty hluku. Odjedu na 4×24 hodin do ústraní, abych byl co nejvíce sám, nemusel s nikým mluvit a měl čas jen být.
To prosté bytí vnímám jako klíčové. Jen být, jen koukat. Jen chodit. Jen ležet. Jen vnímat vůni a pozorovat přírodu. Je v tom něco obrovsky povznášejícího.
Pokud tedy u toho neřeším, že jsem včera zapomněl odeslat e-mail a zítra budu muset zaplatit faktury. Být teď a tady. Sám. Nebo i s někým?
Já prožívám, že v takové chvíli jsem s Bohem. Hezké je, že vnímám jeho promlouvání ke mně. A ještě podivnější je, že jeho mluvení nenarušuje ticho. O tom ale později, v jiném článku.
„Prostě být“ zní hezky, ale jde to vůbec? V přemíře povinností? Když si utrhnu pět minut na chvíli klidu, stejně mě zavalí myšlenky a pocity. Snad i výčitky, že nic nedělám a měl bych to a to.
Jít do ticha a být v tichu je výzva.
Nevidím v tom ale žádný luxus. Spíš velkou potřebu. Ticho skutečně léčí a uzdravuje.
Když zrovna nejdu na několik dní do ticha, dívám se třeba z okna a jen se dívám. Vidím procházející postavy, projíždějící auta. Slyším smích a šum rozhovorů, troubení aut. Vnímám, že stojím na zemi. A jsem tady a teď. Do toho přicházejí myšlenky a pocity. A tak jako lidé a auta pokračují dál, protože jim právě nevěnuji pozornost, prostě prochází a projíždějí kolem. Vrátí se, až přijde jejich čas.
I pár minut takového ticha přinese úlevu.
Paradox je, že nepotřebuji, aby bylo ticho okolo mě. Stačí, když ho vytvářím v sobě skrze hledání přítomnosti. Jsem teď a tady.
Pak si mohu užívat ticho i uprostřed vánočních trhů v davu lidí a cinkání zvonečků, výskání dětí a hádajících se rodičů.
Zkusíte to? Dejte mi vědět, jak se Vám to podařilo. :-) Můžete mi napsat na marek@hledamboha.cz. Nebo některému z našich průvodců. Viz níže.
