Samota uprostřed lidí
Tohle jste už asi zažili? Sedíte v místnosti plné lidí, kteří se smějí, mluví, přecházejí, a přesto nejste s nimi. Jako by mezi vámi a ostatními bylo sklo. Vidíte je, slyšíte. Ale jsou vzdálení.
Cítíte se sami, i když je kolem vás hlučno a živo.
💬 Zkuste se na chvíli zastavit. Kdy jste tenhle pocit zažili naposledy?
V příběhu Malého prince od Antoina Saint Exupery putuje chlapec z planety na planetu. Na každé z nich potká dospělého a každý z nich se zaměstnává něčím velmi důležitým.
Jeden vládne, ale nemá komu. Druhý počítá hvězdy, které prý vlastní, ačkoliv je nikdy neviděl. Třetí pije, aby zapomněl, že pije. Čtvrtý rozsvěcuje lampu na planetě tak malé, že den trvá minutu, přesto stále pracuje, protože kdysi dostal rozkaz.
Jsou plně zaměstnaní. Nikdo z nich však není přítomný.
Asi vás nepřekvapí, když povím, že takové planety jsou obrazem toho, co nosíme v sobě.
- Pracuji, protože práce mě definuje.
- Kontroluji věci, protože jinak se cítím ztracený.
- Scrolluji, protože ticho je příliš hlasité.
- Hledám únikové cesty tak, aby byly přijatelné.
Co když jsem na špatné planetě? Sám to občas tuším...
💬 Která z těch „planet“ je vám nejbližší?
Mám pocit, že den bez výsledku byl promarněný. Klid je něco, co si nejde úplně dovolit. Vždycky je přece ještě něco, co by se dalo udělat.
Někdy se stane, že se zastavím — a je to nepříjemné. Jako by ticho bylo příliš hlasité, příliš prázdné. Tak se raději vrátím k dalšímu úkolu.
Když se mě někdo zeptá, jak se mám, řeknu „hodně práce" — a přitom je to spíš zpráva o tom, kdo jsem, než o tom, co dělám.
Aktivita dává pocit, že jsme na správném místě. Že jsme dost.
Co by se stalo, kdybyste na jeden den přestali a nijak to nezdůvodnili?
Mám pocit, že věci fungují tehdy, když mám o nich přehled. Když vím, co přijde, kdo co řekl, co se chystá. Nejistota není jen nepříjemná, je trochu ohrožující.
Někdy se stane, že se věci vymknou z ruky a je to víc než jen nepříjemné. Jako by se mi pod začala pod nohama propadat zem.
Potřebujeme vědět dopředu, jak to dopadne. Spontánní změny plánů, nejasné situace, otevřené otázky — to všechno nám zabírá víc energie, než by ostatní čekali.
Řád není rozmar. Je to způsob, jak se cítit v bezpečí.
Je něco, čeho se bojíte pustit a nevíte přesně proč?
Mám pocit, že chvíle bez podnětu je k nevydržení. Telefon, seriál, práce navíc — cokoli, co zaplní mezery. Ne ze zvyku, spíš ze zvláštní nutnosti.
Někdy se stane, že ztišení přijde nečekaně — výpadek internetu, čekárna bez signálu — a je to nepříjemné způsobem, který nejde úplně vysvětlit.
Být sám se sebou je jiné než být v klidu. Sám se sebou se člověk může setkat s věcmi, které tam čekají. A to někdy není příjemné.
Rozptýlení není lenost. Někdy je to ochrana. Jen občas přestaneme vědět, před čím přesně.
Co by se nám mohlo ukázat, kdybychom byli chvíli bez obrazovky, bez hluku, jen tak?
Mám pocit, že mě žádná z těch planet úplně nevystihuje. Nebo že jsem trochu na každé a zároveň na žádné.
Někdy se stane, že kategorie jsou příliš úhledné na to, aby zachytily to, co skutečně prožíváme. Život je chaotičtější, než vypadá ve výběru možností.
Možná máte pocit, že Váš způsob samoty nebo zaneprázdnění nemá jméno. Že zvláštní, obtížně sdělitelný.
Proto ale není méně skutečná.
Kdybyste svoji planetu popsali vlastními slov, jak by vypadala?
Malý princ se ptá. Vlastně, stále se jen ptá. Jeho otázky jsou jednoduché, dospělé však zneklidňují.
Proč počítáš hvězdy, které nemůžeš mít? Proč vládneš, když nikdo neposlouchá? Co ti to dává?
Dospělí jeho otázkám nerozumí. A pokud rozumí, tak je raději odbydou. Protože kdyby si je položili doopravdy, museli by přiznat, že jsou sice zaneprázdněni, jenže ne nutně živí.
Fungovat není totéž co žít. Plníme úkoly, odpovídáme na zprávy, chodíme na schůzky. Stroj běží.
Je tohle ono?
✍️ Pokud chcete, zkuste si tuto otázku dopsat:
„Mám pocit, že mi asi něco chybí. Asi to bude…“
Samota nás obvykle zabolí. Jenže proč? Proč nás dokáže zasáhnout i uprostřed zábavy, v práci nebo i v manželství?
Nejspíš proto, že samota odhaluje naši touhu po spojení. Je to jako hlad nebo žízeň. A stejně jako hlad nám pocit samoty říká, že potřebujeme "jíst", něco důležitého nám chybí. Že jsme stvořeni pro víc než planety, na které se chodíme schovat.
S touhou po druhém se rodíme. Je pro nás přirozená jako dech. Myslím, že to není náhoda. Touha nám pomáhá vydat se na cestu jako malý princ a hledat smysl života.