Co nezmizí?
Některé změny přicházejí tiše. Stěhování, rozchod, smrt... Nemusí to nutně probíhat dramaticky. Přesto už to nebude nikdy takové, jak jsme byli zvyklí.
V takových chvílích se nabízí otázka: co vlastně zůstalo?
💬Vybavujete si takovou událost ve svém životě?
Na konci příběhu Malého prince přichází loučení. Malý princ odchází zpět na svou planetu. Svůj odchod řeší v tichosti. Jisté však je, že se už nevrátí. Kdo by nepocítil smutek z takové ztráty?
Zvláštní je, že i když Malý princ odešel, tak po sobě něco nepřehlédnutelného zanechal. Jak to popsat? Slyšel jsem rčení, že velikost stromu se pozná, až spadne. S odchody lidí je to přeci jen ještě trochu jiné. Ten člověk už tu není přítomný, nelze ho nahradit. Přesto v nás nějak zůstává. Můžeme slyšet jeho smích. Máme priority, které z lásky k němu neměníme. Zvláštním způsobem se do nás vtisknul a jeho odkaz tu je dál.
💬 Jak si ten odkaz blízké osoby nejčastěji vybavujete?
Vzpomínky se mi vrací nečekaně, kdykoli během dne. Ať už pracuji nebo jsem v klidu. Vybavuje se mi podoba, slova, vůně.A jak to přijde, tak to i odejde.
Někdy se stane, že vzpomínka přijde tak živě, že na okamžik zapomenu, kde jsem.
Možná to znáte: jsou vzpomínky, o které nechcete přijít, i když vám působí i bolest. Jako by zapomenout znamenalo ztratit podruhé.
Vrací se Vám nějaká vzpomínka opakovaně? Čím to je?
Někdy si v duchu říkám věci, které ale tak úplně nejsou z mojí hlavy. Po čas mi dochází, odkud jsou. I když se mnou ten člověk už není, přeci jen jsem si od něj něco vzal a ve mně to žije dál.
Občas taky ze mne vylítne něco, co říkával někdo z rodiny, nebo blízkých. Někdy je dobré, jindy mne to spíše mrzí.
Možná to znáte: vidíte na sobě, že jste ppřijali postoje a myšlenky druhých. A došlo k tomu úplně nenápadně. A není to jen vzpomínka, je to naší sopučástí.
Uvědomujete si, že ve vás něco takového konkrétního žije?
To, co mi přišlo dříve zásadní, dneska vnímám volněji.
Někdy se stane, že ztráta nebo odchod přerovnají vnitřní žebříček priorit, aniž by o to člověk žádal. Jako by zkušenost sama rozhodla, co je skutečné a co ne.
Možná to znáte: čas ukáže, na kterých věcech opravdu záleží a na kterých ne.
Změnilo se nějak to, co považujete za důležité?
To, co zažívám nemá konkrétní podobu myšlenky, hodnoty nebo slov. Je to spíš pocit. Nedovedu na to ukázat prstem, ale je to tu.
Ne všechno se dá pojmenovat.
Je ve Vás něco, o čem víte, že jste něco přijali od druhých do svého srdce i když to nedokážete úplně pojmenovat?
Během života ztrácíme mnoho věcí a přijdeme o mnoho blízkých. V dobrém i zlém v nás zanechávají svůj otisk.
Proč to tak funguje? Proč si pamatujeme rozhovor u stolu před deseti let přesněji než třeba cenu věci, kterou jsme si tenkrát koupili? Proč někdy cítíme přítomnost vzdáleného člověka více než cokoliv viditelného vedle nás?
Nesjpíš proto, že hodnota věcí je měřitelná, ale hodnota vztahů ne. Vztah se nedá vynulovat nebo spotřebovat tím, že druhý odejde nebo zemře. Vztah pokračuje v nějaké formě dál.
✍️ Zkus si v duchu pojmenovat:
Jakou ztrátu si nyní vybavuji? A co mi pak zůstalo?
V příběhu Malého prince nenajdeme mnoho odpovědí. Nedozvíme se, kam šel a jak se tam má. S jeho odchodem však můžeme silně vnímat, že to to rozloučení nebylo poslední slovo pro jeho vztah s pilotem. Malý princ už není vidět, přesto lze vnímat jeho přítomnost, kterou nelze vidět.
Smysl lidského života a síla lásky mají moc překročit zákonitosti hmoty. Ukazují za tento svět.
Je něco, nebo někdo, koho jste ztratili, a přesto ve vás zůstal?
„A pokud něco zůstává, možná to ukazuje směrem, který jsme zatím úplně neprozkoumali.“