Co vlastně hledáme
Práce vám dává smysl. Máte okolo sebe lidi, na kterých vám záleží. Žijete hezký život. A přesto občas, když se všechno ztiší, přijde pocit, že to přece nemůže být všechno.
Těžko se to nějak definuje. Je to vlastně neuchopitelné. Navíc se to dá snadno rozptýlit, třeba šálkem kávy nebo krátkou smskou.
💬Znáte tento pocit?
V příběhu Malého prince je moment, kdy uprostřed pouště objeví studnu. Jde sice o obyčejnou vodu. V tu chvíli má však větší cenu než zlato. Její cena nevyrostla proto, že jde o vodu. Tu hodnotu jí dodává velikost žízně, únava, těžkosti na cestě. A také fakt, že to mohl s někým sdílet. Tu studnu totiž objevili dva, Malý princ a pilot, se kterým ke studně putoval.
Stejná voda z kohoutku by jejich žízeň takovým způsobem neuhasila. To, co je důležité, bývá pro naše oči schované.
Většinu času prožíváme na povrchu. Jinak bychom nezvládali úkoly a tempo života. Přemýšlíme, jednáme a pak zase přemýšlíme a jednáme. Dokola, stále dokola. Jenže život na povrchu, bez hloubky, bývá frustrující a únavný.
Možná máte hloubku spojenou se smutkem, nebo složitou situací. Já v tom spíše vidím ochotu nechat věci takové, jaké jsou. Slyšet otázky a nehledat okamžitě odpovědi.
Jít na hlubinu není snadné. Sice toužíme po vodě, protože máme žízeň. Současně cítíme neklid, možná podrážděnost nebo vyprahlost. Vydat se ke studni vyžaduje odhodlání.
💬 ¨Jak se tato "žízeň" projevuje u vás?
I ve chvílích klidu je ve mně něco, co ruší můj klid. Není to strach nebo smutek. Přijde mi, jako bych vnitřně přešlapoval z místa na místo.
Někdy se stane, že si sednu, a místo odpočinku přijde potřeba něco udělat, něco vyřešit, někam jít. Jako by zastavení bylo samo o sobě nepříjemné.
Možná to znáte: večer, kdy je vše hotovo a ticho, přesto se vám nedaří jen tak být. Myšlenky pokračují dál, samy od sebe.
Kdy naposledy byl ve vás neklid, aniž by to mělo nějaký důvod? Čím to mohlo být?
Někdy se přistihnu, že reaguji ostřeji, než by situace žádala. Stačí drobná věc, ať už je to věta, pohled nebo zpoždění a něco ve mně vzplane.
A někdy se ani nemusí dít něco konkrétního. Někde pod povrchem cítím napětí, které tu bylo už dřív a díky té maličkosti se jen projevilo.
Po takové reakci přichází znepokojení. Proč se mi to děje? Vlastně nevím.
Je v posledních týdnech nebo měsících něco, co vás dráždí opakovaně a možná to nesouvisí s tím, jak to na první pohled vypadá?
Nejde mi úplně ten pocit vysvětlit. Vše je v pořádku, ale je ve mně místo, které zůstalo prázdné.
Někdy mi přijde: „Nemám důvod se takhle cítit." A přesto to tak je.
Možná jste to už zažili. Byli jste s blízkými a měli s nimi dobrý čas. Jenže dobrý pocit záhy vystřídalo zvláštní ticho uvnitř.
Zažili jste prázdnotu? A co se tehdy kolem vás dělo?
Jsem uprostřed dění, lidé se baví a já mám pocit, že přesto stojím někde mimo. Jako bych byl za nějakou oponou.
Někdy mi přijde, že se více dívám na vlastní život jako pozorovatel, než abych ho opravdu žil. Vidím se v různých situacích, hodnotím je, ale neprožívám je. Je to zvláštní způsob samoty, protože navenek je vše normální.
Přistihli jste se někdy při myšlence, jestli by vám vůbec někdo chyběl, kdybyste teď z té společnosti odešli?
Je někdo nebo něco, kdo by vám určitě chyběl?
U mne to není tak jednoznačné. Někdy je to neklid, jindy prázdno, jindy prostě jen únava, ze kterése nestačí jen vyspat.
Nevím přesně, ale něco tam je. Nevadí, že nevím. Nejasné věci přece nejsou méně skutečné.
Když to nejde říci slovy, zkusíte to třeba namalovat, nebo vyprávět jako příběh?
Neklid, podrážděnost či pocit prázdnoty jsou vzácnými signály, které nás zvou do nitra, do hloubky. Abychom pak mohli najít, po čem to máme vlastně žízeň.
Může to být touha po dobrém vztahu či smysluplné práci. Nebo potřebuji víc času pro sebe. Jenže, když toho dosáhnu, na jak dlouho ten neklid a podrážděnost zmizí?
Nejde jen o to, co nám chybí. Důležité je, jestli hledáme tam, kde se můžeme doopravdy napít. Jsme ochotní jít hledat i tam, kde to neznáme?
Někteří lidé popisují tuto žízeň jako touhu po domově. Ten pocit, že někam patřím. Jsem tam, kde mne někdo přijme takového, jaký jsem. Můj život má váhu a nezávisí na počtu splněných úkolů.
Toužíme po něčem, co si možná ani nedovedeme představit. Asi proto, že to, co vidíme, nás trvale uspokojit nemůže.
Kdy jste se naposledy cítili doma?