Co když...
Prošli jsme několika zastávkami. Otevřeli jsme téma samoty, vztahů a žízni po opravdovosti a hloubce. Jsme u konce. Co si odnášíte?
💬 Zkuste se zamyslet nad tím, co si z této cesty odnášíte?
Během naší cesty jste si mohli vybavit konkrétního člověka a znovu s ním prožít něco důležitého. Mohla to být i pozvánka k odpuštění či dořešení něčeho dlouho odkládaného. Také jste si mohli vybavit důležitou věc a poprvé ji nahlas pojmenovat.
Na cestě se objevovaly velké věci, kterých se denně dotýkáme, ale zcela jim nerozumíme. Mám na mysli naši touhu po spojení s druhým, bolest z odloučení, žízeň po smyslu a otisk, který v nás druzí zanechávají, i když jsou na dobro pryč.
To vše ukazuje jedním směrem. Do našeho nitra a současně ještě dál.
Naše touha po spojení není nedokonalost a neklid není nějaká slabost. Co když jsme takto byli stvořeni a nebýt sám je v nás "zakódováno"? Pak neklid a prázdnota nemusí signalizovat problém, ale stávají se kompasem, který ukazuje správný směr. Kam? K tomu, odkud jsme vyšli.
Malý princ se stále ptá. Uvědomuje si, že otázky jsou důležitější než hotové odpovědi. Hledání významnější, než nacházení aneb cesta je cíl.
Naše touhy bývají veliké. A to tak, že je žádný člověk nedovede naplnit. Jsou neodbytné a ignorovat je se nevyplácí. Jsou tak hluboké, že je žádná činnost ani úspěch trvale neodežene.
Co když má tato touha konkrétní zdroj? A to dokonce ne v něčem, ale v někom? Prázdnota, kterou cítím, se stává voláním někoho, kdo se chce se mnou setkat.
Nechci vás teď začít přesvědčovat o tom, abyste něčemu začali věřit. Zvu vás k tomu, abyste jako Malý princ zůstali se svou otázkou, která se nyní klube ven.
✍️ Pokud chcete, zkuste si ji napsat.
Je ve vás otázka, která čeká?
